Dejte nám šanci

Dlouho jsem přemýšlela o tom, zda dokážu popsat čas, který jsem strávila s báječným psím přítelem Filípkem. Bude-li z toho vidět, jak krásný pejsek to byl. Psaní slohu mi nikdy moc nešlo, ale pokusím se, protože vzít si starého Filípka z útulku, byl jeden z mých nejlepších nápadů.

V rámci svých možností se snažím pomáhat zvířatům. Často jsem se dívala na web Trojského útulku. Mám odtud už dvě starší fenky. Někdy koncem října 2007 jsem uviděla na webu Filípka. Bylo u něj uvedeno, že je mu 18 let.

Pořád jsem se dívala, jestli si ho majitel vyzvedne. 2x během pár týdnů jsem volala do tohoto útulku, jestli určitě vědí, že mu je tolik let, kolik uvádějí. Bylo mi řečeno, že ano. Poté jsem zjistila, že už tam Filípek asi měsíc předtím byl, proto jsem jim volala, jsou-li si toho vědomi a že tedy majitele znají. Právě od něj věděli, že se jmenuje Filípek a že  je mu 18let.

Jenže tentokrát si ho majitel nevyzvedl a do útulku přišel dopis, že tento pán byl vystěhován.

Vzhledem k tomu, že už jsem doma měla 4 pejsany, váhala jsem, ale nakonec jsem se 1. prosince 2007 pro Filípka rozjela.

Filípka čipovali až při odběru. Nikdo nevěřil, že by se tak starý pejsek ještě umístil. Také se  s ním přišel rozloučit celý útulek.

Domluvila jsem se s kamarádkou Adélou, která jela do útulku se mnou, že si vezme Filípka k sobě, bude-li mi doma některá fena hárat. Nakonec to dopadlo jinak, ale k tomu se dostanu později.S Adélou jsme Filípka naložily do auta. Byl naprosto vzorný a navíc se mu jízda autem líbila. Celou dobu seděl a díval se z okna.

Doma jsme Filípka vykoupaly, nebyl z toho nějak zvlášť nadšený, ale byl opravdu hodný.

Filípek měl hodně hustou srst a doma mu bylo očividně horko. Navíc se z jeho srsti strašně špatně dostávaly nečistoty z venku a dlouhé utírání tlapek a bříška ho opravdu nebavilo. Rozhodla jsem se ho ostříhat. To jsem ovšem netušila, že mu srst už nedoroste. No, nevadilo to, protože on byl v sestřihu velmi roztomilý. Důležité bylo, že utírání pacek pro Filípka nebylo trápení a hlavně mu doma nebylo horko. Pokud mu byla zima, tak jsem ho vždy přikryla a ven nosil svetřík.

Stříhala ho moje kamarádka Petra. Na to, že zřejmě stříhaný nikdy nebyl, byl docela hodný. Akorat na nás trochu vrčel, když strojek došel k hlavičce. Za krkem měl vypadanou srst, takže krček měl holý. Strašně ráda jsem ho na té kůži hladila a dát si na jeho krk tvář bylo velmi příjemné.

Moje smečka Filípka tak nějak přijala. Zpočátku ho čubiny ignorovaly. Až na Aishu, která mu musela ukazovat, že ona doma vládne a občas ho zprudila.

Pejsani se mnou nespí v pokoji, protože při takovém množství hafanů to dost dobře nejde. Spí v patře na chodbě, kde mají pelíšky. Filípek neměl pud sebezáchovy vůči Aishe, takže, když šel, tak jí byl schopný přelézt přes hlavu, i když se ona šklebila. Raději jsem ho tedy nechávala zpočátku spát dole v chodbě. Udělala jsem mu tam pelíšek a Filípek byl docela spokojený, když jsem ho uložila, přikryla, chvíli hladila. Pak jsem mohla odejít.

Většinou spal celou noc, ale někdy si zaštěkal. Třeba, když chtěl vyvenčit. Byl totiž čistotný. Brzo zjistil, že panička na zaštěkání přijde a občas si štěkal, i když nic nechtěl a chtěl jen společnost. Tak jsem ho vždy znova uložila. Někdy i 3x za noc.

Brzo jsem zjistila, že Filípek zřejmě spával někde na gauči, protože s tím problém neměl vůbec. No a jelikož jsem si říkala, že je starý, tak měl docela privilegia a na gauči měl dovoleno spát.

Když viděl někoho jíst a chtěl taky, tak si sedl a panáčkoval nebo taky prostě štěkal. Těm jeho očím se těžko odolávalo. Měl totiž ty klasické psí oči.

Roztomilý byl jeho způsob probíhání se po zahradě. Filípek totiž dělal kolečka kolem baráku. Ale běhal kolem docela rychle. Na jaře byla kolem baráku přesně vyšlapaná cestička.

Po pár týdnech mě při mých návratech začal Filípek vítat zároveň s ostatním zvěřincem. Dokonce jsem od něj dostala po delší době olíznutí na obličej. Postupem času se stal závisláčkem. Fenkám jsem řikala asistentky, protože kam jsem se v baráku hnula, tam za mnou kráčela celá smečka. A Filípek se k nim připojil. Takže zajímavý pohled musel být, když jsem si na skok šla pro něco do patra a všech 5 pejsků za mnou nahoru a zase pěkně dolu.

O Vánocích jsem měla volno celý týden, tak jsem si to užívala doma se smečkou. Na Silvestra jsem s nimi byla také.

Filípka jsem také naučila, že drbání na bříšku je pro pejska příjemné. Takže pak třeba přišel a doslova přede mě plácnul sebou na záda . Byl srandovní, když jsem ho vzala do náručí na zádech. Nikdy nepovolil pacinky. Vždycky držel zadní i přední packy pěkně natažené.

A také zjistil, že je fajn si hrát. Zlobila jsem ho, že mu vezmu pacinku a Filípek naznačoval, že mě kousne. Ale nikdy se mě zubama nedotkl. Byl moc opatrný.

Také jsem udělala změny ohledně spaní Filípka. Už nechtěl být dole sám a Aisha ho přestala prudit, tak začal Filípek spávat s čubinama v patře. Sranda byla, když si mu některá lehla do jeho pelíšku. Stoupl si nad ní a štěkal. Tak jsem musela vstát, přesunout čubinku jinam a uložit Filípka do jeho pelíšku. No, a když štěkal, protože chtěl společnost, tak jsem ho někdy vzala dospat k sobě do pokoje, kde byl úplně v pohodě.

Přišlo hárání u Noe. Rozhodla jsem se, že to uhlídám, protože dát Filípka na tu dobu jinam, by pro něj byl stres. A pro mě také. Prostě měl domov u mě, tak jsme to museli zvládnout. Až na tři nejkritičtější dny, kdy jsem je držela odděleně, to šlo.

Pak začala hárat Jussi a po ní hned Žanetka, no a jelikož Filípek byl klidnější a víc v pohodě u mě v pokoji, tak tam nenápadně zůstal.

Někdy spal se mnou v posteli. Samozřejmě, když nebyl doma přítel.

Nevlídné počasí v zimě jsme překonali a začalo být teplo. Když bylo hezky, tak jsem pejsky nechávala venku. Filípek dostával svetříček, protože mu tak nebylo chladno.

Dalo se víc chodit na procházky, které měl Filípek rád. Začaly různé akce. Beru pejsky ráda na akce, protože je to pro ně rozptýlení a zábava.

Filípka jsem vzala spolu s Aishou, Noe a Jussi na Osmičkového voříška, který se konal 19.4.2007. Jela se mnou moje dlouholetá kamarádka Evka a její maminka. Filípek byl opět nadšený z jízdy autem. A přímo na akci strašně ožil. Velice se mu tam líbilo. Každou chvíli prchal za nějakým pejskem, že jsem měla co dělat, abych ho dohnala.

Když byl pak v kruhu s Evkou, která mu dělala vodiče, zaujali ho napřed nějaké děti, které jedly piškoty a začal se dožadovat, že chce také. Samozřejmě se svým štěkáním a svýma psíma očima. Opodál pak uviděl pána, který jedl klobásu. Nespustil z něj oči a štekal na něj, že chce také.

V kruhu pak poslušně chodil, ukázal, jak umí panáčkovat na piškot a vyhrál svojí kategorii. Se svým věkem byl středem pozornosti.

Na další větší akci jsem vyrazila s celou smečkou 7.6.2008 na Kralupský happening. Všichni moji psi byli tak hodní, že jsem je nemusela mít na vodítku a tak se volně potulovali v objektu útulku a kolem. Nejčastěji jsem nacházela moje pejsky u lidí, kteří něco jedli. Všichni včetně Filípka pořád někde loudili. Noe dokonce ukradla i kostičku, která byla jako cena. Když ji kost vzali a dali jí jinou, odběhla a za chvíli přinesla kočíčí konzervu.

Filípek si zase akci užíval. A hlavně cestu autem. Aisha jezdila vždy na zemi vpředu a zadní sedadlo měl Filípek, Noe, Jussi a Žanetka. Přesněji Filípek měl celou půlku zadního sedadla a ostatní tři čubiny se poslušně mačkaly na druhé půlce. Stejně, jako se Filípek štěkáním vždy dožadoval pelíšku, když mu ho někdo obsadil, tak si tímto způsobem pro sebe vydobyl celou půlku sedačky.

Týden po této akci jsem pejsky vyvezla na další akci - Kladenského voříška. Pro pejsky i pro Filípka to byl zase zážitek. Filípek se zase svezl autem, což měl rád. Vždycky, když mi vyběhl ze zahrady, stoupl si k autu, jestli náhodou někam nepojedem.

Na Kladně vyhrál Voříška seniora, což v jeho věku nebyl velký problém. Ale byla jsem ráda, protože Filípek si pozornost určitě zasloužil.

Jelikož bylo teplo, tak byli všichni více venku a na zahradě. Při sekání trávy mi Filípek asistoval. Vždy byl někde blízko. Občas jsem ho musela poponést, aby mi uhnul.

S Filípkem jsem si užívala opravdu každou chvíli, protože u starých pejsků člověk nikdy neví. Ale užívám si samozřejmě i s ostatními tak, abych pak nemusela litovat toho, že jsem něco nestihla nebo prošvihla.

Filípek beze mě zůstal  více dnů jen, když jsem byla s Noe na ME ve Flyballu. Vlastně úplně beze mě to byly dva celé dny. Už před odjezdem přestal žrát granule. Ale dostával maso, piškoty a všechno co měl rád. V neděli 6.7. 2008 jsem se vrátila a Tomáš mi říkal, že nežral. Takže jsem ho v pondělí naložila a jela na veterinu. Vzali mu krev a zjištění, co mu je, nebylo dobré. Měl nemocné ledviny. Filípek dostal kapačky, samozřejmě domu, protože bych ho nikde nenechala, s tím, že budu ještě jezdit na další injekce.

Filípek s kapačkami trpělivě ležel. Ven a do patra jsem ho nosila. Další den jsem s ním jela znova na veterinu na další léky. V noci spal se mnou v posteli. Několikrát zvracel. K ránu chtěl dolu, tak jsem mu celý pelíšek přesunula na zem.

Ve středu 9.7.2008 ráno chvílemi kňučel bolestí. To byl den, kdy jsem ho vynesla ven, aby se vyvenčil a už nestál ani na nožičkách. Nevypadal vůbec dobře, tak jsem se rozhodla, že ho trápit nebudu. Volala jsem veterináře, jestli by přijel. Nenechala jsem Filípka umřít v útulku, tak jsem ho nechtěla nechat umřít ani v ordinaci.

Veterinář měl přijet odpoledne. Dala jsem Filípka na gauč a celé dopoledne jsem tam s ním ležela. Filípek umřel sám ještě, než přijel veterinář, kolem 13 hodiny. Celou dobu jsem byla s ním a hladila ho. Umřel ve svém domově.

Pořád jsem přemýšlela, jestli jsem na to mohla přijít dřív, zda by pomohlo, kdybych přišla o pár dní dřív. Napsala jsem proto jeho ošetřující veterinářce a dostala tuto odpověď : 

„Vážená paní Točeková,

s ohledem na výši hodnot ledvin v krvi u Filípka bychom mu bohužel nemohli pomoci, ani pokud byste přijela okamžitě při nástupu nechutenství nebo jakýchkoli jiných příznaků. Jedná se vždy o pozvolný proces, který organismus dokáže nějakou dobu kompenzovat, takže v naprosté většině případů k určení diagnozy dojde až při těžkém poškození, které se málokdy dá nějak zvládnout, bez ohledu na věk zvířete. Nemáte si vůbec co vyčítat, naopak mohu jen obdivovat, že jste ochotná ujmout se pejska, který by skutečně jinak asi moc šancí na klidné stáří neměl, bohužel se zdravotními problémy v tomto případě je nutné počítat.    

s pozdravem  MVDr. Daniela Štadlerová“ 

Filípek je pochovaný na zahradě a já pořád vzpomínám na to úžasné zvířátko s krásnou duší, kterou psi mají. 221 dní a 13 hodin, kdy jsem měla tu čest mít Filípka, bylo velmi hezkých a pro mě i vyjímečných.

Nikdy jsem nelitovala, že jsem si vzala starého pejska. Naopak jsem si přála, aby tady byl co nejdéle. Dala jsem mu domov a on mi za to dal svojí oddanost a vděčnost. A za to určitě stojí i ten krátký čas, s kterým se musí počítat, když si člověk bere starého pejska z útulku.

Nemám ráda, když někdo řekne, že starého pejska by si vzít nemohl, protože by byl pak smutný, když pejsek umře. Filípek nám tady hodně schází, ale vím, že smutnější by bylo, kdyby už neměl šanci mít domov a umřel by jako nechtěný v útulku. A o to tady jde.  

Lucie Točeková 

Album z Filípkova života si můžete prohlédnout zde