Dejte nám šanci

Ahojte lidi, já jsem Johny, 13 letý pejsek Páji, která můj a několika dalších pejsků kolem mě napíše, protože jsem negramotný. Panička je zase pologramotná na počítač, tak prosím, dejte to za ni někdo na příběhy. Ona má taky svoje roky jako já a zná na počítači jenom ty svoje sklady a mzdy. Moje dětství nebylo šťastné, hned po narození moji "páníčci" utopili moje bratříčky a sestřičky a mamince nechali jenom mě. Maminka s nimi taky pěkný život neměla. mě páníčci místo pohlazení většinou nakopli. Jednoho dne se babice rozhodla, že půjdu z domu, protože by mě museli začít přikrmovat. Chtěli mě hodit třeba do příkopy. Naštěstí se o tom dověděla Pája,která si mě vzala. Hodně jsem se bál, několikrát jsem ji strachem počůral, ale byla na mě hodná. Doma čekala ještě jedna panička, mladší, a rezavý jezevčík děda Alan. Ze začátku trucoval, nechtěl se se mnou bavit, ale brzo jsme se zkamarádili. Horší bylo, když jsem dostal hlad. Pochopil jsem, že od Alana se nenapiju, brečel jsem, nevěděl, co bude. Panička dala na misku něco bílého, vonělo to, ale nevěděl jsem, co s tím. Neolízal jsem ani prst a pak se to stalo. Panička mi udělala něco strašného. do té bílé hmoty mi namočila tlamičku. Chtěl jsem se umýt, ale jak? To byla práce maminky. No trochu se mi to podařilo. Měl jsem ukrutánský hlad a lízat mlíčko bylo tak těžké. Postupně v týdnu začali do rodiny přicházet chlapi: nejdřív starší páník (toho moc nemusím), potom přítel mladší paničky a v pátek z intru syn paničky Páji. Ale já jsem závislák na Páje. Pak přišel ještě jeden pán, takový divný, s kufříkem, kroutil hlavou a říkal, že odloučení od maminky asi nepřežiju. Smutno mi bylo moc, ale řekl jsem si, že mu teda ukážu!Pak se mi začalo dařit a z nemocného podvyživeného štěněte vyrostl krásný jezevčík. Občas jsme se s Alanem poprali, ale byli jsme parťáci. Když mi bylo 5 let, stala se před Vánoci moc smutná událost. Umřel mi kamarád Alan. Bylo mu 15 let, byl v dobré kondici a vůbec mě to nenapadlo, že by mohl umřít. Všude jsem ho marně hledal. Za 3 dny přišla Nelinka. Hrozně mě rozčilovala, bylo to uřvané štěně, ale pak jsem ji vzal na milost, protože jsem měl o ni strach. Byla poslední štěně a nikdo ji nechtěl, proto jsem dovolil, aby u nás zůstala. Žili jsme docela spokojeně, ale pak začaly změny. Nejprve se odstěhovala mladá panička s přítelem a pak i její brách k přítelkyni. Zůstali jsme s Pájou a nerudným páníkem. Toho si ale oblíbila Nelinka, paničku má taky moc ráda a občas se o ni i popereme. Občas chodíme k dědovi, dřív jsme tam chodili málo, byl ta dobrman Rex, který nás chtěl pokaždé sežrat. Panička o něm tvrdila, že je to nejchytřejší pes, kterého kdy znala, ale já si svůj názor na něho radši nechám pro sebe. Neměli jsme ho s Nelinkou rádi, ale aby umřel v 8 letech jsme mu nepřáli. Tatínek paničky zůstal sám, proto se panička vypravila do útulku v Čechách pod Kosířem a dovezla 8 letého Bobíka, o kterém říkala, že je tak škaredý, až je hezký. Byl tam chudák víc než 2 roky. S Bobíkem je to jiné, ten je stejně velký (vlastně malý) jako my, takže teď nás Pája k dědovi občas vezme. Já jsem taky děda, mám své nemoci a špatně vidím, ale panička se o mě pěkně stará a podstrojuje mi. Snad na tomto světě ještě nějaký čas pobudu, líbí se mi tu. A teď už mě nechte na pokoji, řekl jsem toho dost, chci si zdřímnout. Váš jezevčík Johny